RIKY A GAUČ
Vzpomínám si na jeden příběh, kdy si velká kníračka chtěla prosadit svou: V moment, kdy panička odešla do práce, fenka se přesouvala do obýváku na sedací soupravu. Tohoto pohodlí si cenila natolik, že nechtěla respektovat povely své paní. Vrčela, a když si uvědomila, že přehlídka jejího chrupu paničku velice znejistěla, věděla , že vyhrála gauč. Majitelka se jí neodvážila postavit, a tak každé ráno rozkládala na sedací soupravu sadu kuchyňského nádobí, až Rikynka naznala, že sousedství s rachotícími hrnci ji připravilo o veškeré pohodlí. Přestala pohovku používat.
I takový může být velký knírač, když pánovi výchova trochu "ujede". Ovšem ani paničce nelze nepřiznat jistou vynalézavost.
ADINKA – MOTORISTA
Když jsem měla fenu Adinu Šar-Kat, její vášní bylo všechno, co mělo čtyři kola a jelo. Naše auto, cizí auto, všechno jedno, hlavně, že pojede. Kdyby si pes mohl udělat řidičský průkaz, byla by zřejmě v autoškole mezi prvními adepty.
Jedno brzké nedělní ráno jsme se vracely z vycházky a braly to zkratkou přes úplně prázdné parkoviště, tedy nebylo vlastně úplně prázdné, stála tam škodovka se všemi dveřmi dokořán. Její majitel ležel pod ní a něco opravoval, na zadní sedačce měl rozložené nářadí a pohmatem vždy vytáhl, co potřeboval. To já už se tryskem řítila k autu, protože Adina zmizela! Lehla si na zadní sedačku, přední nohy položené na nářadí a čekala, kdy se bude startovat. V tom vidím, jak se z pod auta vynořila opravářova ruka a zašátrala v rozesmáté kníračí tlamě. Pak to bylo jako v grotesce, majitel vylétl ven a z úleku začal hrozně řvát, asi myslel, že má v autě čerta. Adina musela vystoupit, já se omlouvala a vysvětlovala, to už se pán dostal ze šoku a po mém vysvětlování jak je to s Adinou a auty, dostal záchvat smíchu. Asi měl pro její vášeň pochopení a slíbil, že jakmile auto opraví, že Aďu sveze!
ARDY HOUBAŘ
Chodíte rádi na houby, chutná vám smaženice, řízečky a jiné houbové pochoutky? Tak jste na tom stejně jako já. Jakmile začne sezóna, popadnu košík, zavolám na Ardyho a jede se. Největší problém mám právě s tím košíkem, vždycky ho někde v lese postavím, zapomenu na něj a od toho tady mám Ardyho. "Panička ztratila, přines!" A Ardy za chviličku pádí nazpátek i s nalezeným košíkem, úplně nadšený, velice důležitý. Tato hra ho baví a svěřený úkol plní velmi svědomitě. Ochotně nese plný košík i několik kilometrů až k autu, jen když se rozběhne, lítají houby na všechny strany.
Pokud vás tato hra zaujala a chtěli byste ji se svým psem také zkusit, doporučuji ucho košíku omotat kobercovou páskou, protože dost trpí. Ale za tu legraci to stojí.
Snažím se pro své psy vymýšlet stále novou zábavu, aby na mě byli co nejvíce fixovaní a aby pověstná kníračí samostatnost dostala minimální prostor k nežádoucímu projevu.
Tak to bylo pár příběhů pro zasmání, určitě takových máte taky spousty. Nechtěla jsem, aby tyto stránky byly složeny pouze ze statistických údajů.
Dovoluji si napsat ještě jeden příběh, který se stal a který bere za srdce. Není můj, ale mohu vám ho dát k přečtení s laskavým svolením spisovatelky paní Ireny Sehnerové, která ho převyprávěla.
Pokud byste měli zájem o její knihy o psech, tady je její internetová adresa: aura.sehnerova.cz
A tady je onen příběh, kde je v hlavní roli opět velký knírač:
Velký knírač sklízí úspěchy jako pes služební. Je skvělý strážní pes a obranář. Za války sloužil v německé armádě jako neomylný stopař, lovec lidí. Dochovala se tato vzpomínka:
V roce 1939 obsadila Prahu německá armáda. Když židovského chlapce zadržela na ulici skupina vojáků, vytrhl se jim a začal utíkat. Stříleli po něm, a tak chlapec vběhl do starého činžáku. Poslali za ním psa, velkého knírače. Pes za ním vyběhl do posledního poschodí, protože nikdo z lidí chlapci volajícímu o pomoc dveře svého bytu neotevřel. Hoch se schoulil u dveří na půdu, kolena u třesoucí se brady. V domě panovalo hrobové ticho. Cvakání drápů se blížilo. Vtom se před chlapcem objevil pes se svalnatým tělem. Zvíře a člověk si hleděli do očí. Chlapec položit hlavu na kolena a čekal, že se na něj pes vrhne. Ten se však otočil a odešel.
To, co teď cvičitelé služebních psů jistě považují za pochybení zvířete (dobře vycvičený pes měl pronásledovaného člověka zadržet a vojáky štěkotem přivolat), považuje ten, kdo přežil koncentrák, za soucit a laskavost. „Jediný, kdo mi za války projevil dobrotu srdce, byl pes, velký knírač“, říkával pamětník holocaustu.